Od začátku jsem věděla, že tenhle článek budu muset/chtít napsat. Vysvětlit vám jak se to vlastně doopravdy má. Zmizela jsem opravdu rychle a nečekaně. V ten moment to bohužel jinak nešlo. Někteří z vás možná tušili, proč tomu tak je, ale byly to jen domněnky. Teď, když začíná ten nový rok, jsem se rozhodla, že je konečně ten pravý čas vám to vysvětlit. Důvod proč jsem si zrušila blog byl/je problém s příjmem potravy. Nechci to nazývat anorexie, jelikož to naštěstí nikdy nedošlo do stádia, že jsem nějakou výraznou dobu hladověla. Začátek byl nevinný. Začala jsem se zajímat o jídlo, ,,co je zdravé a co není”, postupně jsem se dostala k článkům s pravidly tipu: jezte jen do šesti, jezte ve stanovené hodiny a já, jako člověk který když si něco stanoví, tak si zatím jde až do úmoru, jsem se toho s radostí chytla a všem těmhle žvástům věřila. Ano, opravdu jsou to žvásty, které nemá cenu číst a zaplňovat si s nima hlavu. Píšou to lidi kteří netuší, jak to některé může ovlivnit. Dobře, nechci házet vinu jen na ně. Byla to moje chyba, že já jsem se toho chytla, všemu tomu naivně věřila a myslela si, že tak budu vše jednodušší. Něco ve mně pořád nebylo spokojené, neměla jsem se ráda a chtěla jsem na sobě spoustu věcí změnit. Asi se teď většina z vás chytá za hlavu a říká se, že to snad není ani možné, přece jsem měla ideální postavu. Taky se za tu hlavu chytám, to si buďte jistí. A pak to začalo, postupné odpíraní různých tipů potravin. A aby toho nebylo málo zamotaly se do toho ještě kalorie. Já chytrá jsem si někde na internetu vypočítala kolik bych při své váze a výšce měla denně přijmout abych shodila a to číslo, co mi vyšlo se mě sakramentsky drželo ještě dlouho. A pak to přišlo, po nespočtu večerů, kdy jsem usínala hladová (jelikož jíst můžu prostě jen do šesti), neustálému hlídání se a cvičení se konečně ukázali nějaké výsledky. Lidé se mě ptali jestli jsem zhubla a i tady na blogu jste si toho začali všímat. A já jsem byla šťastná (aspoň jsem si to myslela). Dosáhla jsem přesně toho čeho jsem chtěla. Bohužel už to ale nešlo zastavit. Při vetším množstvím jídla jsem měla nehorázné výčitky a nebo jsem cvičila jak šílená. Prostě nešlo. Pak jsem odjela do Berlína a to byl největší zlom. Tam jsem nad sebou neměla kontrolu, větší spotřeba energii a opravdu minimální množství jídla. Když jsem přijela domů, nešlo to bohužel jinak než si blog smazat. Už jsem neunesla ten neustálý ,,dohled”, to hodnocení a pozorování sama sebe. Od té doby uběhl přibližně půl rok. Některé chvíle byly nehorázně těžké a jiné zase krásné (když jsem si třeba poprvé začala uvědomovat že život není jen o jídle). Vůbec nic si z toho nejhoršího období nepamatuji. Prostě všude jen JÍDLO, JÍDLO a JÍDLO. Málem jsem ztratila své nejlepší přátele, jelikož jsem stejně nevnímala co mi říkají. V mojí hlavě bylo jen JÍDLO. Něco čeho jsem se nejvíc bála mě strašilo na každém rohu. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem nedokázala doběhnout autobus a kolikrát mi ujel před nosem, v noci jsem neměla energii chodit na záchod a jakýkoliv pohyb byl peklo. S klidem teď můžu říct, že tahle část je zamnou. Znovu začínám milovat život, milovat sebe, milovat lidi okolo sebe, milovat jídlo a prostě si jen užívat života. Vím, že z toho ještě nejsem venku a že mám ještě dlouhou cestu před sebou, ale vím že to jde a že to zvládnu. Proč tedy tento článek píšu? Zaprvé abych se omluvila za všechny ty příšerné ,,rady” které jsem vám psala na asku. Jsou to nesmysly, kterými se prosím nikdo neřiďte. Zadruhé jsem to ze sebe potřebovala dosta. Měla jsem pocit, že vám pořád něco dlužím a zatřetí doufám, že si to přečte někdo, kdo si podobnými věcmi momentálně taky prochází a třeba jen trochu mu to pomůže. Vyprdněte se na to. Stejně to není o jídle, ale jen o naší hlavě. Milujte se.
Pár slov na závěr od Magdy Křepelkové:
Pár slov na závěr od Magdy Křepelkové:
Sára zde píše o tom, jak se naivně chytla, jak, ač to sama nechápe, její mozek se zbláznil a naskočil na striktní systém kontroly.
Vy, co ji znáte, víte, že je to velmi inteligentní dívka.
Tak jak se jí to mohlo stát?
Moje zkušenost s dívkami se sebedestrukcí je, že jsou všechny inteligentní a hlavně nesmírně vnímavé, citlivé.
Občas s úsměvem říkávám,že kdyby byly blbější, tak by to měly jednodušší. Protože tolik variant kontroly, co dokáže vytvořit mozek, kterému to pálí...je až k nevíře. Málokdy se najde jedna jediná příčina, proč se přepnutí v hlavě stane. Vědci dodnes fungování mozku zkoumají a spoustě věcem nerozumí. Jedna teorie vyvrací druhou. Každopádně se shodují na tom, že jakmile něčemu uvěříme, tak to získává obrovskou sílu.
Vezmete si, že nás ve škole učí, že máme 5 smyslů. Přírodní národy, šamanské kultury si předávají informaci, že máme smyslů 366.
Trochu rozdíl, že?
V naší společnost je trénována pouze jedna část mozku, ta racionální. Přitom ani není největší. Plazí, instinktivní část nebo emoční část mozku má ale také svoje síly.
Racionální, logický mozek nemá příliš rád změny. Pracuje po vyšlapaných cestičkách a jak se chcete na něco podívat jinak, tak vás z toho pěkně rozbolí hlava.
Co tím vším chci říct?
Že nikdy nikdo nevíme, do čeho se kdy dostaneme..někdo propadne depresi, jídlu nebo alkoholu, drogám, nemoci či počítačovým hrám.
Někoho složí úmrtí v rodině, druhého krach jeho firmy. Vtipnost života je v tom, že se furt něco děje. Mění.
A tyhle životní zkoušky nás třeba i na nějakou dobu semelou... ale důležité je, jestli se nakonec zvedneme.
A vždycky je pak z nás někdo jiný. A proto se to děje.
Je to cesta proměny a poznání. Jung říkával - temná noc duše.
Někomu přijde přes nemoc, někomu přes tragedii...a někomu nepřijde vůbec. :-)
Ale jen ten, kdo prošel peklem...ví...o co jde.
